VÝPAS 2018

16. 10. 2018 - 31. 10. 2018

Písečný vrch

Když už toho je na jednoho moc

Od konce srpna zastihl můj dosavadní život pěknej kolotoč změn. Přítel, bydlení, práce, plány… vlastně všechno zmizelo. Zbyla jsem jen já a moje holky a přede mnou otevřená prázdnota. Čistej arch papíru, kterej bylo potřeba začít zaplňovat. Jenže občas je toho prostě na jednoho člověka moc. Snažíte se a snažíte, ale sotva vstanete ze země a oprášíte kalhoty, dostanete ještě větší tečku, která vás srazí na zem znova a ještě níž. Chce se Vám křičet, brečet, najednou prostě nebejt. Zastavit všechno… teď hned… no a nebo se sbalit a zdrhnout, jak jsem to udělala já. Zvedla jsem telefon a se slzama v očích, asi hodinu po tom co jsem dostala výpověď, jsem volala Terce. “Teri, nepotřebujete teď někoho na kopec? Potřebuju na chvíli pryč” Odpověď jsem dostala za půl hodiny “Právě nám holčina volala, že končí na Písečáku, potřebujeme někoho do konce října minimálně”. Obrovsky se mi ulevilo… Tohle teď potřebuju… pryč!

 

Tvl a co tam vlastně budu dělat?

Ono si dohodnete výpas, protože chcete zmizet z civilizace ale vlastně Vám v ten moment nedojde spousta věcí. Teda mě v ten moment nedošla. Protože jsem impulzivní. Kolikrát dřív jednám než myslím. 1) nemám auto, jak se tam jako dostanu, jak si vyřešim zásoby? 2) je půlka října a noci bejvaj už sakra chladný, bude mi zima. 3) kde si nabiju telefon? 4) tvl a kde se budu mejt a chodit na záchod?

No ale jelikož jsem si řekla, že nebudu padavka a nevlezu mámě zpět pod sukni, zavolala jsem tátovi. 😀 “Tati, pojedu na kopec na 14 dní pást ovce. Hodíš mě tam?” Samozřejmě jsem dostala přednášku o tom, že mě tam někdo klidně může zabít, že nastydnu a že se mu to vůbec jako nelíbí, ale po tom co jsme se viděli a řekla jsem mu co se stalo a viděl můj zoufalej výraz, mi koupil ešuš a plynovej vařič, mraky konzerv, půjčil mi svůj stan a druhej spacák s karimatkou do foroty a dovezl mě na kopec. 😀

Výpas jako takovej

No a pak to začalo. Dostala jsem k ruce dvě místní borderky a tak jsem hned první den vytáhla Bosse. Říkám, to nemůže bejt tak těžký, otevřela jsem košár a povelovala borderku. Bylo to super do té doby (cca 2minuta mého skvělého výkonu) než ty zasrané kozy zjistily, že jsem člověk co tomu moc nerozumí a vzaly kramle do hustýho křoví v kopci. Dobrou půl hodinu zoufalosti mi trvalo, než jsem je odtamtud dostala a šli jsme konečně pást. Stálo mě to roztrhanou bundu a ztracenou čepici.

Prakticky celých 14 dní to byl vyloženě boj kdo z koho, protože kozy jsou neskutečně vychcaný zvířata, který věčně zkouší vaši trpělivost a pozornost. 😀

Další věc byla ta, že v říjnu vlastně toho světla moc není, takže od cca 17:30 jsem trávila čas až do rána ve stanu, s baterkou a knihou v ruce. Po dvou dnech co se mi vybil telefon a power banka jsem se vydala k nejbližšímu domu a skamarádila jsem se s místním domorodcem, kterej zároveň vozí vodu ovcím. Takže čas od času jsme dali pivko, já si u nich nabila telefon a power banku, umyla vlasy, ochutnala domácí chleba, nasmála se jak nikdá a zažila spoustu zážitků jako jízdu ve dvou na růžovým mopedu 😀 Takže nakonec ten výpas nebyl úplně bez civilizace, ale mě to ani tak nevadilo. Vlastně to bylo víc než skvělý. Vrátila bych se tam hned.

Zarča si každý den taky zápasla a ke konci bylo vidět, že toho má opravdu už plné kecky. Naučila se mi inside flanky, což se mi ohromně vyplatilo, protože posílat ji na outruny, tak jsem tam ještě teď. Nakonec jsem sem tam pásla i s druhou borderkou (která mi teda fakt neseděla, protože byla dost šílená) ale bylo mi ji prostě líto. 😀 A většinou se moje dobrá vůle oplatila tak, že jsem pak dvě hodiny čekala až kozy vylezou ze křoví… Sláňa a Fly si občas protáhly taky šunky, pasení se tomu teda říct nedalo, ale radost jim to dělalo.. No a chrtík, ten celé dny trávil ve stanu, v obleku a ve spacáku a byla taky nejšťastnější. :)